Vždycky jsem si přála mít doma kočičku, která mi bude velkým přítelem, bude hodná, milá, mazlivá a hlavně, která nebude příliš náročná. Tím náročná nemám na mysli péči, ale úklid. Dlouhosrsté kočky jsou krásné, ale denní vyčesávání, následný úklid, na to jsem, to se přiznám, příliš pohodlná. Proto jsem začala hledat plemeno, které by splňovalo všechny mé požadavky. Kočičky plemene Sphynx mou představu splňovaly, ale ovšem ne tu manželovu. To znamená, že jsem musela hledat dál. A našla.
Objevila jsem překrásné plemeno Cornish Rex, které splňuje vše, co jsem kdy od kočiček mohla očekávat. Jejich srst je hlaďounká jako plyš, jejich zářivě modré oči mě vždy spolehlivě odzbrojí a jejich povaha se dá srovnat s povahou psí.
A jak to vlastně všechno začalo?
Plemeno jsem vybrané měla, ale kočičky ne. Denně jsem procházela inzeráty, prohlížela stránky chov. stanic a nenacházela jsem kočičky, které by se mi opravdu líbily. Až jednou jsem našla inzerát, kde paní nabízí chovný pár modrookých cornish rexů. Ruší chov a na prodej spěchá. Bylo rozhodnuto, hned o víkendu jsme se vypravili do jižních Čech pro naše nové členy domácnosti. Mísily se ve mě pocity strachu jak to zvládnu s pocity očekávání a těšení se. Tak jsem si je přála a teď konečně je budu mít doma. Přeskočím návštěvu dosavadního domova kočiček a průběh jejich vyzvednutí, protože bych nerada soudila jiné chovatele. Zkrátky myslím si, že jsem si je vzít musela, jinak bych se ani zachovat nemohla.
Po příjezdu domů následovalo dlouhé období aklimatizace. Snažili jsme se jim dát co nejvíce prostoru, ale zároveň soukromí. Je nám jasné, že se kočička v naprosto cizím prostředí necítí zrovna dobře, ale snažili jsme se, co jsme mohli a navíc na to byli dva.